Článek se věnuje emisím rtuti, které představují významné environmentální riziko. Úvodem je načrtnuta historie využívání tohoto prvku a jeho uvolňování do všech složek životního prostředí, atmosféry, hydrosféry i litosféry. Detailněji je popsána distribuce emisí rtuti z nejvýznamnějších průmyslových odvětví v současné době. Odpovídající prostor je vyčleněn též popisu zdravotních rizik spojených s expozicí organizmu tomuto toxickému kovu. Separátně je pojednáno o elementární rtuti, její oxidované formě Hg2+ve sloučeninách a Hg vázané na tuhé částice, neboť každá z uvedených forem představuje jinou míru rizika, jinak se transformuje a váže v lidském organizmu atd. Z důvodu aktuálně probíhající diskuze ohledně omezování emisí rtuti ze sektoru energetiky ČR je tento problém zmíněn i ve zde prezentovaném příspěvku. V rámci příslušné kapitoly je přiblížena počáteční fáze výzkumu využití elektrárenských popílků transformovaných na zeolity k adsorpci Hg z plynných směsí.
Stále větší poptávka po energii vyústila v požadavek zabezpečení energetické situace v Evropské unii. Tuto problematickou situaci částečně vyřešila výstavba plynovodu Nord Stream. Avšak i přes jeho značnou výhodu v podobě velkých dodávek zemního plynu, především do západní Evropy, se již od začátku plánování projektu setkal s mnoha negativními ohlasy. Přes všechnu kritiku se projekt plynovodu Nord Stream, který přivádí zemní plyn z Ruska do Německa a dále do západní Evropy, uskutečnil. Nyní probíhá výstavba druhého projektu s názvem Nord Stream 2, který má zaručit energetickou stabilitu v Evropě. V příspěvku je shrnut historický vývoj projektu Nord Stream se zaměřením na důvod výstavby takto koncipovaného plynovodu. Dále jsou popsány ekonomické i environmentální aspekty, se kterými se projekt během celé výstavby potýkal, a s kterými se stejně tak potýká projekt Nord Stream 2. V příspěvku je také znázorněna celá trasa obou plynovodů.
Rychlost deaktivace katalyzátorů významně ovlivňuje jejich nasazení v průmyslových procesech. Pro posouzení deaktivace katalyzátorů se používá porovnání jejich počáteční a zbytkové aktivity. Tato práce se zabývá zrychlenou deaktivací hydrodesulfuračního Co-Mo/Al2O3 katalyzátoru pomocí deaktivačního činidla (lehký cyklový olej), které má sklon ke kondenzačním reakcím, zejména při nízkém průtoku a tlaku vodíku. Aktivita katalyzátoru je posuzována pomocí teploty, při které je procesem hydrodesulfurace atmosférického plynového oleje dosaženo obsahu síry v produktu 10 mg∙kg-1. Byl také posouzen vliv způsobu zatížení katalyzátoru deak-tivačním činidlem na míru jeho deaktivace. Cílem této metody zrychlené deaktivace hydrodesulfuračních katalyzátorů je posouzení životnosti katalyzátorů v průmyslovém měřítku.
Cílem práce bylo posoudit vliv reakčních podmínek na aktivitu tří hydrodesulfuračních komerčních katalyzátorů na bázi Ni-Mo/Al2O3 při hydrodesulfuraci 4-metyldibenzothiofenu (4-MDBT) a 4,6-dimetyldibenzothiofenu (4,6-DMDBT). Hydrodesulfurace probíhala ve vsádkovém míchaném reaktoru s reakční nádobou o objemu 0,5 dm3. Katalyzátory byly testovány při dvou různých reakčních podmínkách: reakční teplotě 350 °C a tlaku vodíku 6 MPa a při reakční teplotě 380 °C a tlaku vodíku 4,5 MPa. Pro všechny experimenty byla použita vsádka 300 cm3 suroviny a konstantní průtok vodíku 30 dm3.hod-1. Pro experimenty byla vytvořena modelová surovina, kterou tvořil hydrogenovaný plynový olej s přídavkem 500 mg.kg-1 4-MDBT a 500 mg.kg-1 4,6-DMDBT. Ve všech případech se potvrdila očekávaná větší míra odbourávání 4-MDBT oproti 4,6-DMDBT, což je dáno menším sterickým stíněním atomu síry v molekule 4-MDBT. Největší aktivitu při odsiřování 4-MDBT při reakční teplotě 350 °C a tlaku vodíku 6 MPa vykazoval katalyzátor C. Pro 4,6-DMDBT při těchto podmínkách a pro 4-MDBT i 4,6-DMDBT při druhé reakční podmínce (380 °C, 4,5 MPa) vykazoval největší odsiřovací aktivitu katalyzátor A. U tohoto experimentu bylo také dosaženo snížení celkové síry pod 10 mg.kg-1.
V článku jsou uvedeny údaje dokládající množství emisí, zejména oxidu uhličitého, vypouštěné do ovzduší z klasických elektrárenských bloků v časových obdobích, kdy jsou centrálně odpojovány z elektrické distribuční sítě, protože do této sítě jsou přednostně připojeny fotovoltaické zdroje elektrické energie. Nutnost udržování klasických elektrárenských bloků spalujících fosilní paliva v záložním provozu je nezbytná proto, aby mohla být podle pokynů regulátora rychle pokryta spotřeba elektrické energie v případech náhlých a neočekávaných výkyvů poptávky, např. když nastane omezení slunečního svitu.