Článek se zabývá souhrnným popisem vodíkového hospodářství a naznačuje možnosti pro využití vodíku v nejbližší budoucnosti. Vodíkové hospodářství je soubor technologických řešení pro uspokojování energetických potřeb, jejichž společným jmenovatelem je vodík. Ten zde nevystupuje jako klasické palivo, ale energetický vektor. V druhé části je pak diskutována možnost využití vodíku k regulaci obnovitelných zdrojů energie.
Příspěvek je věnován hodnocení zásob hnědého uhlí a lignitu z pohledu definovaných kriterií, podle nichž se rozlišují zásoby geologické, bilanční a nebilanční a zásoby využitelné. Těmito kriterii, tzv. kondicemi, jsou zejména kvalitativní parametry suroviny, geologická charakteristika ložiska a báňsko-technické podmínky dobývání. Evidence zásob, jejich úbytek těžbou a další změny dané upřesněním znalostí o ložisku je v ČR realizována formou státních bilancí.
Absorpce vody do triethylenglykolu (TEG) je v současné době nejběžnější a nejrozšířenější způsob sušení zemního plynu. Od roku 1960 byla ve světě přijata řada patentů, provedeno mnoho studií (i v poloprovozním měřítku) navrhujících adsorpční způsob sušení zemního plynu. Přestože adsorpční sušení má několik podstatných výhod oproti klasickému sušení triethylenglykolem, používání adsorpčních technologií je u nás i ve světě ve výrazné menšině. Důvody jsou technické, ekonomické i historické. To se však může v budoucnu změnit. Předkládaná práce mapuje a předkládá dostupné znalosti v problematice adsorpčního sušení uhlovodíkových plynů.
Bioplyn z bioplynových stanic na ČOV i ze skládek odpadů je používán především k výrobě tepla nebo současné výrobě tepla a elektřiny (kogenerace). Z toho důvodu je nutné z něj odstranit látky, které působí problémy při těchto způsobech využití. Mezi tyto látky patří zejména organokřemičité sloučeniny. Pro zajištění spolehlivého provozu kogeneračních jednotek na bioplyn je proto nutné instalovat technologii odstraňování siloxanů z bioplynu, pokud plyn obsahuje nadměrné koncentrace těchto nečistot. Proto byly na Ústřední čistírně odpadních vod v Praze Bubenči v roce 2009 prováděny rozsáhlé pilotní zkoušky zaměřené na testování různých adsorbentů pro záchyt siloxanů z bioplynu. V článku jsou shrnuty výsledky těchto zkoušek.
V průběhu uplynulých 20 let došlo k výrazným změnám kvality ovzduší severozápadních Čech. Pro posouzení těchto změn byl zvolen soubor údajů o hmotnostní koncentraci znečišťujících látek (SO2, NO2, CO, ozon, aerosolové částice a arsen) vytvářený a doplňovaný ČHMÚ v průběhu let 1990 až 2008 v síti automatizovaného imisního monitoringu (AIM) a ve staniční síti imisního monitoringu kvality ovzduší pro potřeby Informačního systému kvality ovzduší (ISKO). Pro statistické zpracování bylo zvoleno celkem 9 stanic působících v uvedeném intervalu na území SZ Čech a 2 stanice ve srovnávací oblasti středních Čech. Z výsledků vyplývá, v této oblasti se v uplynulých letech kvalita ovzduší výrazně zlepšila a vyrovnala se s výjimkou ostravské průmyslové aglomerace jiným částem ČR. Hlavním zdrojem znečištění ovzduší SZ Čech je doprava a provoz nevyhovujících převážně lokálních spalovacích zdrojů.
Jednou z perspektivních možností využití bioplynu je jeho úprava na motorové palivo a následné využití pro pohon motorových vozidel. Úpravy spočívají především ve snížení obsahu balastního CO2 a odstranění některých příměsí poškozujících motor vozidla. Těmito nežádoucími látkami jsou sirné sloučeniny a případně i organické sloučeniny křemíku. V článku jsou popsány výsledky pokusů zaměřených na separaci CO2 z bioplynu produkovaného anaerobní fermentací čistírenských kalů na Ústřední čistírně odpadních v Praze Bubenči. Pokusy byly prováděny na pilotní aparatuře za tlaku plynu v bioplynovém potrubí (přetlak 5 - 8 kPa) při průtoku bioplynu 100 dm3/hod. Regenerace nasyceného adsorbentu byla prováděna jeho evakuací.